Vlny Virginie

Virginia Woolf vzbudzuje rešpekt, na ženu v literatúre nevídaný. Martin Hilský ju krásne opísal v Rozbitom zrcadle ako experimentátorku, ktorá vo svojom laboratóriu plnom váh, kadičiek, skúmaviek a všelijakých iných zariadení odmeriava čas. Úplne som ju tak videla. Doteraz ju mám zafixovanú v bielom plášti, s niekoľkými zväčšovacími zrkadielkami, ako si berie kúsky vesmíru a metafyzicky ich premeriava.

Samu seba tak zrejme nevnímala.

Žil jsem již tisíc životů. Každý den rozkrývám, vyhrabávám. Nacházím v písku ostatky sebe sama, vytvořené ženami již před tisíci let, kdy jsem slyšel zpěvy u Nilu a kročeje zvířete v řetězech. To, teď vidíte vedle vás, tento muž, tento Louis, jsou jen odpadky a suť z čehosi kdysi úžasného. Byl jsem arabský kníže; vizte má rozmáchlá gesta. Byl jsem velký básník doby Alžbětiny. Byl jsem vévoda na dvoře Ludvíka XIV. (s. 119)

Vlny sú považované za jeden z najlepších románov 20. storočia vôbec, ale zďaleka nedosahujú popularity Pani Dallowayovej, či K majáku, a to z prostého dôvodu – sú ešte menej zrozumiteľné a čitateľsky náročnejšie než spomínané dva. A tiež, pri modernistoch hovoriť o popularite... no, nebavíme sa samozrejme o vypredaných mestských halách, ba ani o PKO. Ako často natrafíte na niekoho, kto má načítanú Woolfovú a nie je to študent / učiteľ literatúry?

Vlny nie sú román. Vlny sú pocit. Pocit románových rozmerov. Už názov predpovedá, ako sa bude čitateľ cítiť, myslím, že nejestvuje jednoduchší a pritom sugestívnejší názov. Vlny sú však zároveň homérovský epos, lenže perspektíva sa v tomto prípade obmieňa, na rozdiel od Odyssey (od Homéra, nie tej od Joycea), kde je všetko stabilne nasvietené stropným svietidlom, Woolfová stojí nielen za ramenom svojich postáv, ale vrhá sa im pod sukne, nazerá do nohavíc, skrz cievy, chute, zmysly, mozog. Jeden hlas ju nevie uspokojiť, ani dva hlasy, musí ich mať sedem, a každý je plnohodnotný, živší a lyrickejší než ktorákoľvek iná ozajstná ľudská bytosť.

Vskutku mi až prišlo ľúto, že som si za celý život nepripadala ani trošku lyrická, zďaleka nie tak lyrická, ako postavy v tejto knihe.

"Podržme to na okamžik," řekla Jinny; "lásku, nenávist, ať tomu říkáme tak či tak, tuto okrouhlost, jejíž zdi vytváří Percival, okrouhlost mládí a krásy a čehosi tak hluboce vnořeného v nás, že tuto chvíli kvůli jedinému člověku už asi nikdy nestvoříme."

    "Jsou v ní lesy a vzdálené země z opačné strany světa," řekla Rhoda; "moře a džungle, šakalí vytí a měsíční svit, jenž dopadá na převysoký vrchol, kde krouží orli."

    "Je v ní štěstí," řekl Neville, "a poklid obyčejných věcí. Stůl, židle, kniha s nožem na papír mezi stránkami. A okvětní lístek, jenž odpadá z růže, a mihotavý svit, když tiše sedíme, nebo – možná – se vzpomínkou na nějakou drobnost náhle mluvíme."

    "Jsou v ní všední dny," řekla Susan, "pondělí, úterý, středa; koně, když vycházejí na pole, a koně při návratu; stoupající, klesající havrani, co lapají jilmy do svých sítí, ať už je duben či listopad."

    "A je v ní to, co nastane," řekl Bernard. "To je ta poslední a nejtřpytivější kapka, již necháme dopadnout jako nějakou nadzemskou rtuť do nalité a pŕenádherné chvíle, kterou jsme stvořili..." (s. 136)

Na druhej strane, vždy je otázne, koľko lyriky dokáže čitateľ zniesť. Román je takmer nedejový, zaberá čas, niet tam akčných scén, ani dramatických momentov – ale je tam pokoj, neha, zamyslenie. Je to román, ku ktorému sa nedá preniknúť na prvý raz, ale zostane po ňo túžba skúsiť to znova. A možno ešte znova, a ešte niekoľkokrát znova. Lebo Vlny sú napokon o nás. O akejsi lyrickejšej vrstve nás samých. Nejde napokon ani o postavy - sú to napokon len mená, zanikajúce vo fúzii seba samých, v akomsi nekonečnom panteizme celého človečenstva.

A nie je práve to tá najvyššia forma meditácie?

Netuším. Ale viem si to predstaviť.

A vlna ve mně také narůstá. Dme se; kulatí hřbet. Jsem si zase vědom nové touhy, čehosi, co pode mnou stoupá, jak hrdý kůň, jehož jezdec nejdřív pobídne a potom stáhne opratě. Kdo je ten nepřítel, jehož cítíme pořád blíž, já a ty, jezdec a kůň, jenž se ržáním hrabe do dlažby? Je to smrt. Nepřítel je smrt. Proti smrti cválám s kopím napřaženým a s vlasy hnanými vzad jako mladík, jako Percival, když letěl Indií. Zatínám do koně ostruhy. Proti tobě, proti tobě se vrhám, nepoddajný a nepřemožený, ó Smrti!

    Vlny se lámaly o břeh.